V tomto textu si postupně zodpovíme několik otázek. Začneme otázkou, zda zimují všechny želvy. Odpověď zní ne. Existuje mnoho druhů, které nezimují. Jedná se především o želvy původem z Afriky a z oblastí, které mají pouze mírné výkyvy teplot. Ovšem většina želv chovaných u nás pochází z jižní Evropy. Nastává tedy otázka, zda je zimování u těchto druhů nutné. Ano i ne. Želví organismus je díky evoluci nastaven na to, aby se během roku připravoval na nepříznivé podmínky počasí, které mohou nastat. Probíhají zde procesy (např. zatučnění jater), které jsou nezbytné pro bezproblémové přečkání zimy. Otázkou stále zůstává, zda želva potřebuje nutně zazimovat, aby byla v pořádku. Odpověď je opět ano i ne. Tvrdé zimování není nutné, nicméně útlumové období je přinejmenším vhodné a to z toho důvodu, že želva se po biologické stránce (svůj organismus) připravuje na toto období a během období spánku opět odtuční játra a proběhnou zde další procesy, které želvu na jaře dostanou do skvělé formy. Pokud by to neudělal, játra by se zatučňovala stále dokola až by želva nakonec přetížila svůj organismus a mohla by zemřít. Nicméně tento proces není náhlý a může trvat i mnoho let. Želva se tedy nemusí zimovat každý rok, ale pokud proběhnou procesy v pořadí a intervalech jak mají, je to jistě vhodnější; přeci jen jsou k tomu tak nastaveny. Další otázka je, zda zimujeme želvičku první rok, tedy první zimu. Já osobně většinou narozené želvičky nezimuji, ale po novém roce je utlumuji. Malé želvičky jsou fyzicky slabší než starší jedinci a nezimováním první zimu tak trochu obcházíme selekci přírody. Želvičky během září-prosince/ledna povyrostou, od ledna ubírám postupně svícení a přibližně v období únor-duben je přesouvám do chladnější místnosti 15-17 stupňů. Nicméně jsem malé želvy samozřejmě zkoušel dávat zazimovat a úspěšně; ovšem jsem jim věnoval větší péči než starším jedincům.
V tomto případě se jedná pravděpodobně o nejlepší podmínky pro zazimování želvy. Na jaře se probudí, aktivuje, postupně se připravuje na zimu. Zkracováním dnů a postupným ochlazováním, želvička přestává přijímat potravu a připravuje se na zimu. V tuto chvíli je důležité dopřát želvičce častější koupele, aby se dostatečně vyprázdnila. Ve chvíli, kdy se z postupného ochlazování dostáváme k mínus stupňům celsia želvu přesuneme do "zimoviště" kde udržujeme teplotu mezi 3 - 6 °C. Zde želvu necháme, dokud mrazy neustanou. Ve chvíli, kdy se venku začíná oteplovat a zima jasně odchází, želvu dáme opět ven (do boudy) kde se s postupným zvyšováním teplot probouzí a začíná samovolně aktivovat.
Na zimu hlídáme, aby se nám nezahrabala pod zem a na jaře (pro probuzení) aby se na sluníčku nepřehřála (protože po zimování jsou k přehřátí náchylnější).
Zimování z terária je složitější, protože želva ze své podstaty není terarijní zvíře, nýbrž venkovní. Nicméně to lze udělat tak, aby to pro želvičku bylo co nejpříjemnější. Jednoduše se snažíme nasimulovat přirozený postup, jako v případě zimování z venkovního výběhu.
Tedy:
Spánek by měl u menších želv trvat přibližně 2 měsíce. Na jaře probouzíme v obráceném procesu (postupně oteplujeme, poté začínáme krátce osvěcovat, přidáváme potravu . . .)
I zde je opět důležité želvičku častěji koupat, aby si dostatečně vyprázdnila střeva. Největším problém zimování a odzimování je, že lidé nedají želvičce dostatečnou přípravu a uspěchají to, potom v ní zbytky potravy zkvasí a otráví se.